Klub chovatelů a přátel ruských černých teriérů v ČR

Příbuzenská plemenitba – ANO či NE?

Vážení a milí chovatelé, přátelé, nelekejte se! Následující řádky se sice genetikou budou zabývat, ale bez obávaných vzorečků a koeficientů, před kterými vždy všichni prchají. Chtěla bych vás zde seznámit s pozitivy a negativy příbuzenské plemenitby. V současné době se mohou naši chovatelé dostat do situace (ale bylo to-mu asi vždy a bude, nejen u nás), kdy při výběru psa-plemeníka, tedy "manžela" pro svou fenku zjistí, že vybraný krasavec je jejich fence více či méně příbuzný. Co dělat? Rozhodně doporučuji konzultaci s poradkyní chovu a zvážení informací z tohoto článku. Jejich zdrojem mi byly jednak vlastní vědomosti získané na VŠ, jednak poznatky významných vědců a zkušených chovatelů, uveřejněné v řadě zajímavých a poučných, někdy i kontroverzních knížek. Je zřejmé, že jde o oblast názorově choulostivou. Zvlášť, když věda jde neustále kupředu a nové informace a objevy nás překvapují na každém kroku. Každý má tedy právo s tímto příspěvkem polemizovat. Berte ho třeba jako otevření diskuse na aktuální téma. Nejprve pár pojmů:

Liniová plemenitba = chov zvířat více či méně příbuzných po 1 plemeníkovi - otci, za účelem upevnění jeho pozitivních vlastností (exteriérových, povahových..) v potomstvu; (Maximální nejbližší příbuznost pářených jedinců je však jen bratranec x sestřenice).

Inbreeding = nejužší příbuzenská plemenitba (otec x dcera; matka x syn; vlastní sourozenci mezi sebou).

Nepříbuzenská plemenitba = páření partnerů, kteří nemají alespoň pět nebo šest generací žádné společné předky

Gen = jednotka genetické informace

Alela = konkrétní forma genu (každý gen může mít více forem - dominantní, recesivní, ..)

Dědivost (heritabilita, h2) = jak velký je pravděpodobný procentuální podíl zděděných vlastností (na rozdíl od podílu vlivu vnějšího prostředí)

Recesivní homozygot = jedinec, v jehož genetické výbavě se sešly obě alely pro určitou vlastnost recesivní.

Všechny živé organismy mají určitou genetickou výbavu, množství "genů", jež kódují jejich konkrétní vlastnosti. Každý jedinec má tuto genetickou výbavu zdvojenou - má tzv. "diploidní" sadu chromozomů - útvarů, ve kterých jsou geny umístěny. Pohlavní buňky mají tuto sadu pouze "haploidní" (jednoduchou) a nový tvoreček - embryo pak sadu opět zdvojenou. Dostává 1 od otce a 1 od matky, dohromady tedy sady dvě. Genetické základy vlastností potomka jsou tedy ovlivněny oběma rodiči stejně. Další roli pak hraje dědivost jednotlivých znaků (viz dědivost povahy) a vliv vnějšího prostředí. Zděděné vlastnosti jsou navíc závislé na kvalitě - konkrétní formě genů (alel). Ty mohou být bud' dominantní (silné), recesivní (slabé, podřazující se dominantním) i různě se navzájem ovlivňující mezitypy. Dominantní formy alel ve zjednodušeném schématu přebijí a přehluší vliv alel recesivních. Proto, aby se vlastnost přenášená recesivní alelou projevila, musejí být recesivní alely v genetické výbavě dvě (např. hnědé zbarvení labradorských retrívrů). Kromě jiných vlastností jsou recesivní alely v mnoha případech nositeli geneticky podmíněných onemocnění. Sejdouli se tedy 2 alely dominantní, pes bude naprosto zdravý. Když se jedna dominantní alela spojí s jednou recesivní, onemocnění se neprojeví, ale zvíře bude jeho skrytým genetickým přenašečem. Onemocnění však propukne v případě, kdy se sejdou dvě recesivní alely tohoto genu.

Cíle příbuzenské plemenitby

Cílem spojování příbuzných jedinců byla vždy snaha upevnit v potomstvu žádané vlastnosti společného předka. Ať už šlo o kvalitu a barvu srsti, stavbu těla, postavení uší, nasazení ocasu, plnochrupost nebo o mimořádnou povahu atd. Až do nedávné doby, a u řady plemen tomu tak je i nyní, probíhal chov v tzv. liniích - proto liniová plemenitba". Tento postup doporučovalo mnoho světových odborníků jako spolehlivou a rychlou metodu pro získání potomků s požadovanými vlastnostmi. Výsledkem byl určitý charakteristický typ, typ chovatelské stanice (podle Angličanů, affix type").

Každé plus s sebou však vždy, ať chceme či nechceme, přináší i nějaké mínus. Někdy se neprojeví a navenek je vše v pořádku. Jindy zůstává skryto po mnoho generací a objeví se až po dlouhé době, naráz a nečekaně, kdy si chovatelé už neuvědomí patřičné souvislosti. Nedojde jim, že to malé minus představuje genetický problém způsobený nevhodným chovatelským programem, tj. spojováním nevhodných rodičů. Příbuzenská plemenitba šanci, a tedy i riziko, že se existující "škodlivé geny" spojí v potomkovi a onemocnění se projeví, zvyšuje. Čím jsou jedinci příbuzensky bližší, tím je riziko spojení dvou recesivních alel vyšší. Podobně se dědí však i vlastnosti požadované, tudíž v případě příbuzenské plemenitby bude i pravděpodobnost projevu žádaných vlastností vyšší. Je na chovateli, aby zvážil, zda získání a upevnění chtěných vlastností u potomků není na úkor jejich zdraví a projevů negativních stránek tohoto chovatelského postupu.

Jaké tedy mohou být následky příbuzenské plemenitby?

Záleží na stupni příbuznosti daných jedinců a na tom, jak dlouho je tato příbuzenská plemenitba prováděna. Jestli spojíme příbuzné jedince jednou a jejich potomky budeme pářit se zvířaty absolutně nepříbuznými, bude riziko škodlivých vlivů mnohem menší, než když tyto jejich potomky budeme nakrývat/krýt opět psy příbuznými. Svou důležitou roli zde však hrají i další faktory jako zdraví matky štěňat, prostředí, v jakém byla štěňata odchována a v jakém vyrůstala a žijí, jak jsou vychovávána a cvičena, krmena atd. tzn. faktory vnějšího prostředí. Genetika je totiž složitá a i u jedinců, kteří jsou "recesivními homozygoty, a onemocnění by se tedy mělo zřetelně projevit, se někdy neprojeví nebo jen velice mírně, protože pro jeho vznik nebyly splněny všechny podmiňující faktory (např. špatné životní podmínky). Dobrým příkladem jsou vypiplávaná štěňátka, která nemohou sama sát mléko, v přírodě by zahynula, ale chovatelé je uměle krmí a "zachrání". Nechají tak naživu 100% nositele onemocnění, na kterých to ale teď už není vidět, a tak mohou v chovu snadno škodit. (Vždy to není tak jednoznačné a leckdy díky dalším problémům se toto zvíře do chovu stejně nedostane, neprojde bonitací pro zjevné nedostatky v exteriéru či povaze, podlehne nějaké běžné chorobě, na kterou jsou tato zvířata citlivější atd.).

Negativními dopady příbuzenské plemenitby jsou: ztráta "pufrovací schopnosti" - odolnosti vůči stresu a jiným zátěžím životního prostředí, úbytek vitality, ztráta genetické variability a dědičné choroby. Negativní dopady nejužší příbuzenské plemenitby se nazývají inbreedingová deprese. Jedná se o snížení vitality a plodnosti (leckdy jde o zdánlivou neplodnost, protože embrya jako absolutně neživotaschopná zanikají ještě během nitroděložního vývoje), poruchy chování, nervové choroby, problémy s kůží a srstí atd. Snížená vitalita se projevuje i menšími a křehčími jedinci, zvýšenou náchylnosti k chorobám, nižší inteligencí a kratší délkou života. Negativní ovlivnění rozmnožovacích schopností se může projevit nedostatkem pohlavního pudu a následně tedy menší chuti se pářit, pomalými nebo těžkými porody, nepravidelnými vrhy, větším počtem defektních štěňat a vyšší úmrtností štěňat, krátkým obdobím laktace, nervozitou a špatnou péčí o štěňata atd. Mezi nejčastější dědičné choroby zaznamenané u různých plemen psů patří DKK (a jiných kloubů), luxace čéšky, osteochondróza, choroby ledvin (bernští salašničtí psi, bulteriéři), chondrodystrofie (jezevčíci), hemofilie, zelený zákal, PRA (progresivní atrofie sítnice), luxace čoček. entropium, ektropium, epilepsie, poruchy metabolismu (hypofunkce štítné žlázy, měd'ná toxikóza bedlingtonů), hluchota, choroby kůže, tříselná a pupeční kýla, alergie, nádory (mléčné žlázy, konečníku) aj. Změny chování se projevují například v plachosti nebo agresivitě i jiných povahových slabostech. Nakonec se tedy vlastně zhorší schopnost psa být společenským, partnerem člověka. Opět platí, čím je stupeň příbuznosti mezi pářenými jedinci vyšší a čím je příbuzenské spojení častější, tím je vyšší pravděpodobnost projevu této inbreedingové deprese.

Chovatelé se leckdy snaží dopad řady těchto projevů omezit. Štěňata dokrmují, příznaky nemocí a slabostí potlačují léky, dietou, výchovou, výcvikem, úpravou srsti. Při velké dávce štěstí a maximální péči může být výsledkem zdánlivě a dočasně zdravý jedinec, slavící úspěchy na výstavách či ve výcviku. Nikdy by však neměl být zařazen do chovu.

Někdy bere do rukou věc sama příroda a nenechá si poroučet. Chovateli vybraný pár v sobě nenalezne zalíbení a k nakrytí nedojde.

Jedna rada za všechny (poskytnutá zkušenou pracovnicí veterinární laboratoře a rozhodčí: Jestliže pes není schopný sám fenu nakrýt, nemělo by se přistupovat k inseminaci. Může jít o to, že fena není ještě ve správném stadiu hárání nebo se psovi nelíbí z nějakého jiného důvodu, pes je nemocný, unavený nebo nějak poraněný, nebo nezkušený a je lepší mu vybrat snadnější partnerku. Většinou se vyplatí zkusit krytí jiný den, nechat vše na přírodě nebo vybrat jiného krycího psa. (Nemluvíme zde o prvničkách, které je někdy třeba trochu přidržet, aby psu neublížily, nebo vybrat správné místo ke spojení menšího psa s větší fenou atd. Nikdy by však naše pomoc neměla překročit určité rozumné meze.) Obě zvířata většinou poznají, že něco není v pořádku, že toto není správná doba nebo správný partner (že se k sobě např. geneticky nehodí. Inseminaci je naopak možné využít pro jednodušší nakrytí feny zahraničním psem, aby se ušetřily peníze, čas, energie a zdraví zbytečným cestováním (např. zaoceánským letem). I v tomto případě by si měl však majitel feny ověřit, že vybraný chovný pes je jinak zkušený a schopný přirozeného páření.

Kudy tedy vede správná cesta?

Vhodnou cestou, jak se vyhnout negativním vlivům příbuzenské plemenitby, je páření nepříbuzných jedinců. Potomci budou heterozygotní - od rodičů získali 2 geneticky různé sady genů a, což je pro nás důležitější a viditelnější, budou mnohem životaschopnější, odolnější, vitálnější a výkonnější než příbuzensky rozmnožovaná zvířata.

Abychom se nemuseli uchylovat k příbuzenské plemenitbě z důvodu nedostatku nepříbuzných krycích psů (jak je to někdy v případě málopočetných plemen), bylo by velice rozumné využívat co nejširší řadu všech plemeníků. Samozřejmě s ohledem na vlastnosti a typ obou zvířat, aby krytí neznamenalo v chovu krok zpět. Každý nemá možnost vycestovat za krásným a nepříbuzným psem do dalekých krajů, měl by se však v každém případě maximálně snažit o kvalitní, krásná a zdravá zvířata nejen na pohled, ale i z hlediska genetiky a tedy s výhledem do budoucna. (A ne, "já teď přivedu na svět osm šampiónů, a co dál, to ať vyřeší ti po mně".) Zahraniční krytí jsou samozřejmě velice vítána, ale pozor, i zde se bezhlavé jednání nevyplácí. I zahraniční jedinec nemusí být nepříbuzný, může do našeho chovu zanést nějakou vadu, nedostatek či genetickou chorobu, která se u nás nevyskytuje nebo je úspěšně potlačována (a to nejen exteriéru, ale i povahy!).

Aby byla zachována maximální variabilita (co nejvíce geneticky nepříbuzných, zdravých jedinců odpovídajících standardu), nemělo by se v chovu využívat pouze několik málo velmi úspěšných psů. Tím totiž genetická variabilita silně klesá. Když jsou tito šampioni navíc silně příbuzní sobě navzájem, nebo se chov dále tříští a izoluje v jednotlivých klubech a komorách, situace se zhoršuje o to víc. V dalších generacích pak můžeme nepříbuzného elegána pro naši krasavici hledat jako jehlu v kupce sena a navíc potmě.

Pár dobrých rad pro zajištění zdravého a kvalitního chovu:

1. Podle genetické situace populace plemene omezit maximální počet vrhů po jednom samci, tedy maximalizovat počet používaných psů.
2. Pářit zvířata, která mají minimum společných předků (v ideálním případě žádné).
3. Psy nebo semeno importovat z oblastí, jejichž chov byl geneticky izolován, jsou tedy nepříbuzní, pozor však na zavlečení nových defektů.
4. Pokud možno neopakovat rodičovské kombinace.
5. Provádět ostrý výběr na vitalitu (zdraví, životaschopnost).

"Chovným clem by neměl být superšampión na úkor ostatního chovného stavu nebo dokonce celého plemene, nýbrž vyšlechtění mnoha psů vysoké kvality, kteří vykazují vynikající hodnoty v konformaci, výkonu a genetické variabilitě." (H. Wachtel, 1998)

Nakonec něco k dědičnosti povahy

Příbuzenskou plemenitbou a chovem vůbec může být velmi ovlivněna i povaha, navíc právě ta nám může při výběru zdravých, vhodných jedinců pro další chov významně napovědět.

Povaha stejně jako každá jiná vlastnost je zčásti podmíněna geneticky a zčásti vnějším prostředím. Dědivost jednotlivých znaků je různá. Vitální funkce (plodnost, dlouhověkost, kvalita semene psa aj.), které mají dědivost nízkou (10-20 %) a závisejí tedy především na vlivu prostředí, jsou však příbuzenskou a nepříbuzenskou plemenitbou velmi ovlivňovány. Právě u nich můžeme velice snadno docílit tzv. heterozního efektu, jenž se projeví při páření nepříbuzných (heterozygotních) zvířat náhlým a jednorázovým zlepšením vlastností (počet štěňat ve vrhu, zdraví, odolnost, vitalita.). Vyšší je dědivost znaků konstituce (velikost, hmotnost), a to 30-80 %. Povahové znaky mají heritabilitu různou, u loveckých a obranných vlastností je 10-30 %, u plachosti a agresivity však 40--60 %! Proto je tak důležité posuzování právě těchto vysoce dědičně podmíněných vlastností při svodech, bonitacích a výstavách. V některých liniích čistokrevných plemen psů jsou známy případy dědičně podmíněné agresivity (foxteriéři, zlatí retrívři), nebo naopak plachosti a bázlivosti (bernští salašničtí psi). Všechny tyto hodnoty kolísají v závislosti na plemeni a prostředí, ale také, a to velmi výrazně, působením příbuzenské plemenitby.

Vliv prostředí je také důležitý, a to již v době březosti feny, porodu a prvních týdnů života. Matka ovlivňuje i tvorbu vlastností, jako je bdělost, agresivita a povahová vyrovnanost. I inteligence a hmotnost mozku se podle odborníků pozitivně vyvíjí v pestrém prostředí, se kterým se malý tvoreček musí vyrovnat a přizpůsobit ("dobrodružná hřiště", různé hry a aktivity). Proto se svým psím maminkám a jejich miminkům věnujte co nejvíc a s bujnou fantazií, odměnou vám bude pohled na milé, inteligentní a zdravé pejsky a jejich šťastné a spokojené majitele.

Povaha a zdraví psa jsou spolu těsně spjaty

Bylo zjištěno, že plemena pracovních psů (lovečtí, služební, tažní a závodní jsou díky lepší selekci v průměru zdravější než společenská plemena (nebo než výstavní varianty plemen užitkových psů). Kynologický sport a práce psa vůbec tedy hraje v životě a zdraví psa pozitivní roli. Při selekci nejen na krásu, ale i na výkon dochází kromě selekce na povahu zároveň i k selekci na zdraví. Jakkoli zdravotně či povahově slabší jedinec pracovním nárokům nemůže stačit. Je pomalý, unavený, nemá dostatečnou vytrvalost, odolnost nejen k nepřízni počasí a chorobám, ale i stresu psychickému (nedokáže se soustředit delší dobu, upadá do útlumu, nebo naopak se chová hystericky, získává reakci na střelbu atd.). Nemusí však jít o nějaký vysloveně služební výcvik, kde je poměrně velká část požadovaných cviků založena čistě na poslušnosti a je tedy podmíněna nejen inteligencí psa a schopností a ochotou se učit, ale i na kvalitách psovoda - pána a jeho zkušenostech s výchovou a výcvikem psů. (Na druhou stranu je však nutné dodat, že povahově nevyrovnaného, neodolného, zkrátka povahově podprůměrného jedince nevycvičí ani velmi zkušený cvičitel, nebo jen do velmi nízké úrovně a s velkými obtížemi.) Mnohem více nám prozradí aktivity, kde je potřeba vysoké fyzické nasazení, jako jsou například soutěže agility, flyballu (kromě pasteveckých soutěží, záchranářského vyhledávání osob v psychicky i fyzicky náročném terénu, vrcholových soutěží stopařských prací aj.). Zde je potřebná nejen dobrá kondice a zdraví psa, ale i již zmíněná schopnost se učit, ochota spolupracovat, odolnost vůči stresu atd. Nutno dodat, že určitým základním testem povahy zvířete jsou i výstavy, kdy pes musí prokázat jistou poslušnost, ovladatelnost, sebejistotu a "dobré nervy" v náročném prostředí mezi mnoha lidmi, psy a při hodnocení rozhodčím. I tyto chovatelské akce jsou dobrými faktory přirozené selekce.

Ing. Hana Čtyroká, z časopisu Pes přítel člověka