Klub chovatelů a přátel ruských černých teriérů v ČR

Jak jsme hledaly místo pro výcvikáč aneb Život vážně není nuda!

Píše se březen Léta Páně 2009 a pomalými krůčky nastupuje jaro. Sníh v našich končinách roztál a sluníčko začalo dokonce i hřát. V tomto krásném čase bylo výborem našeho klubu rozhodnuto, že my s Alčou Vítkovou máme asi o 3 % víc volného času než ostatní kompetentní osoby v klubu a byl nám svěřen „jednoduchý“ úkol, a sice obstarat místo pro jarní výcvikové soustředění našeho klubu. S vervou jsme se vrhly do práce a po několika (spíš mnoha) nocích strávených u skypu, kdy jsme si vzájemně posílaly odkazy na webové stránky nejrůznějších chatkových kempů, jsme sice získaly poměrně slušný přehled o těchto zařízeních v celé naší republice, nicméně nic vhodného pro náš účel jsme nevypátraly.

Doslova za pět minut dvanáct nás spasila Ilona Smištíková, která nám na žádost Hanky Bartošové poskytla kontakt na areál „U Lamberka“, kde by to podle jejích slov mohlo být fajn. Fotky, popis a areál sám na webových stránkách vypadaly dobře, majitel se po telefonickém rozhovoru jevil sympaticky a nezalekl se ani „pejsků“. Vše se jevilo na dobré cestě, ale fotky jsou fotky – rozhodly jsme se, že osobní návštěva areálu je nezbytná, abychom s klidným srdcem mohly definitivně konstatovat, že je vhodný pro zamýšlenou akci a dohodnout s majitelem konečný termín rezervace.

A tak jsme jednoho krásného dne vyrazily s Alenou Vítkovou na výlet do Březníku! Počasí nám přálo a nálada na palubě vozidla Škoda Fabia byla výtečná. Jak cesta ubíhala, a blížily jsme se k Březníku, čím dál víc jsme obdivovaly okolní krajinu a kochaly jsme se..., až jsme se dokochaly na příjezdovou cestu k areálu. A že to byla podobná cesta, jako ta, po které jezdíme každoročně už několik let do penzionu Podmitrov, s důvěrou jsme si po ní frčely. Vyjely jsme na horizont mezi pole, cesta pokračovala dál a areál „U Lamberka“ byl již na dohled.

Když tu ejhle zjevila se před námi „drobná“ překážka v podobě „pár centimetrů“ zbylého navátého sněhu. Zhodnotily jsme vzniklou situaci a s konstatováním, že nás přece trocha břečky nezastraší, jsme se rozjely odhodlaně vpřed, abychom záhy zjistily, jak velmi jsme tu trochu břečky podcenily. Naše odhodlání totiž ztroskotalo přesně uprostřed mnohacentimetrové vrstvy zmrzlé břečky! Zkrátka jsme do ní zapadly až po uši, respektive po prahy auta. Kola se protáčela a Fábka se odmítala pohnout z místa. Co teď? Opustily jsme vyhřátý vůz a začaly podnikat vyprošťovací akci. Během dvou minut jsme měly obě v botách potopu a to bylo asi to jediné, co se na celé situaci změnilo. Auto se pořád ne a ne hnout z místa. Nevěřili byste, co se v zoufalství dá zkusit nacpat pod kola v domnění, že se po tom auto vyhrabe ven – tričko, škrabka na skla, rukavice, větvičky všech rozměrů, víčko od lékárničky, papírové desky i koberečky z interiéru auta. Zodpovědně mohu prohlásit, že všechny tyto pomůcky jsou pro případ vyjetí ze zamrzlé břečky k ničemu! Všechno, co v takové situaci dokáží, je vznášet se vzduchem kolem auta společně s gejzíry tajícího sněhu, když je protáčející se kola vymrští. Takže ani po půl hodině marného snažení se, se situace vůbec nevyvíjela v náš prospěch. A protože v nouzi poznáš přítele, byly jsme si jedna druhé oporou. Alena v klidu prohlásila, že areál je na dohled, dojdeme tam pěšky a než sníh roztaje a naše auto zase přistane koly zpět na asfaltce - tak se tam ubytujeme.

Nevím, jestli mě víc uklidnila tahle její slova nebo zvuk motoru přibližující se Babety, ale vidina suchých teplých ponožek mě držela při vědomí. Zkrátka najednou, kde se vzal, tu se vzal drobný mužík na Babetě. Prohlásil o sobě, že je hledač pokladů, zhodnotil naši situaci, optimisticky prohlásil „to je finito“ a sednuvše na Babetu odfrčel zpět do místního JZD pro traktor.

Skutečně netrvalo ani deset minut a dorazil zpět i s traktorem v závěsu. A pak už všechno šlapalo jako na drátkách. Auto vyklouzlo z břečky jako po másle a my byly zachráněny! Zaparkovaly jsme opodál a vyrazily k našemu cíli pěšky. A aby nebyla nuda, Alena uklouzla po zmrazku inkriminované břečky a krapet se potloukla. Děkovala jsem Bohu už nejen za hledače pokladů a za traktor, ale i za to, že si nezlomila nohu, což u ní zase není nic neobvyklého a já ji nemusela nést na zádech. Při jejím nasazení by totiž určitě chtěla odnést nejdřív k Lamberkovi, aby si nafotila areál a pak zpátky do auta. Ale co bych pro ni neudělala!

Takhle jsme se pomalu doklopýtaly k cíli, Alča si pomazala tržné rány a oděrky peroxidem vodíku, který nám poskytla i s leukoplastí manželka majitele areálu, zhodnotily jsme, že je místo pro naši akci víc než vhodné a pomalu jsme odkráčely zpět k autu.

Zpáteční cesta proběhla kupodivu bez komplikací a já se bez úhony dočkala vysněných suchých ponožek. I Alče se rány zahojily a dnes už se jen společně zasmějeme, když si prohlížíme fotky z výletu do Březníku. Zkrátka život není nuda a s dobrým přítelem po boku se dá i zdánlivě beznadějná situace přežít bez větší úhony, ...obzvlášť je-li poblíž ochotný hledač pokladů!

Tohle se dá prožít při hledání místa pro výcvikový tábor našeho klubu

Legenda k obrázku:

Fabie Natálie Bezvodové, traktor místního JZD, osoba vpravo – skutečný hledač pokladů, který spadl i s Babetou v tom okamžiku snad z nebe. Pohotový fotograf Alena Vítková na obrázku z pochopitelných důvodů chybí.

© Natálie Bezvodová