Klub chovatelů a přátel ruských černých teriérů v ČR

Černý teriér, pes nejen pro houbaře

Tenhle zážitek ji nepoučil a strašení lidí ji nepřešlo, ale na nátlak lidí jsme museli udělat další metr plotu navíc. Věřím, že nejeden obyvatel malé kouzelné vesničky si oddechl.

Kromě hlídání je Ariela velmi užitečná také jako přírodní navigace. Chodíme na procházky do lesa a nebýt jí, už je ze mě asi divá lesní žena. Nemám vůbec orientační smysl a každá moje výprava do prostředí, které neznám většinou končívala blouděním a hledání cesty ven.

Moje první fenka černého teriéra Blacky, matka Ariely, byla velmi obětavá, hodná a věrná a následovala mě vždy bez protestu přes hory a doly do strhání těla. Ariela je jiná, má svoji hlavu a často se snaží převzít funkci vůdce a já zjistila, že je to vlastnost opravdu praktická.

Dnes beze strachu můžu navštívit jakýkoli český hvozd a už bych se nebála ani do Boubínského pralesa nebo do šumavských hvozdů bez nebezpečí, že skončím jako nedávný houbař, kterého musela hledat termokamera, nebo hůř, co by potrava obyvatel lesa.

Mám totiž Arielu, přírodní navigaci a psa přímo nepostradatelného pro houbaře a turisty.

Ariela má zvláštní dar. Neomylně najde cestu ne domů, ale k autu. Je zvláštní, že se nesnaží jít domů, ale jen tam kde jsme nechali auto anebo přijeli jinou dopravou. Jakmile vstoupíme do lesa, kouká kolem sebe a hledá kořist v podobě klacku. Za ta léta už je chytrá natolik, že si vyhledává jen malé klacíky, které se ji vejdou do tlamy, nepřečuhují a nejsou vidět, protože jak to zjistím, hned jí poručím ať je pustí. Je to z toho důvodu, že jakmile má kořist chce jít domů, což si prosazuje velmi tvrdohlavě, neustále se mi staví do cesty a pokud neuposlechnu, tak na mě skáče, zůstává pozadu a vyčítavě na mě kouká a také pokud je teplo se přehřívá, protože nemůže dýchat s otevřenou tlamou.

Jednou, to jsme měli zrovna štěňata, jsme se vydali na vycházku do lesa, kde jsme to neznali. Ája, Blacky 5 štěňat a já. Pěkně jsme si to vykračovali lesem, pořád hlouběji a hlouběji, všude vedly různé lesní cesty malé, velké klikaté i rovné, ale všechny velmi podobné jedna druhé. Nu jako správný vůdce smečky jsem měla vše pod dohledem a koukala, aby se mi nikde žádné štěňátko nezapomnělo, ale nějak jsem zapomněla sledovat, kudy jdeme. Už se mi zdálo, že jsem mrňata dostatečně utahala, aby mi doma dala chvíli pokoj, tak jsem se vydala směrem k autu. Po pár minutách jsem ale pochybovala jestli jdu tím správným směrem a po další půl hodině jsem si byla naprosto jistá, že jsem zabloudila. Jako vůdce smečky jsem naprosto selhala. Štěňátka byla už unavená, tlapičky je bolely, v bříškách jim kručelo pokňukávaly a ťapkali pořád méně ochotně. Babička Blacky a maminka Ája na mě vrhaly nechápavé pohledy. Tak jsme chodili lesem sem a tam a já si byla už skoro jistá, že v lese zůstaneme navždy, z ruských teriérů budou vlčice a budou mi muset lovit jídlo a role se otočí a já budu závislá na nich a také je budu muset poslouchat.

Celou dobu bloudění mě Blacky a štěňátka následovala věrně kamkoli jsem se otočila, ale Ariela, s kořistí v tlamě (už jsem neměla sílu ji poroučet ať to vyplivne), se chovala velmi zvláštně. Jednou běžela radostně přede mnou (později jsme zjistila, že to bylo v době, když jsme šli směrem k autu) nebo zůstala stát na místě a pak velmi neochotně mě následovala a stavěla se mi do cesty. Po dost dlouhé době mě ale napadlo, že mi pravděpodobně chce něco říct…?! Už jsem byla tak unavená a ještě jsem na střídačku nosila štěňata, která sotva zvedala tlapičky, že jsem se rozhodla, že vyzkouším co to udělá, když Áju poslechnu a udělám co chce. Tak jsme se všichni vydali za ní. Ona zvedla hrdě hlavu vesele vrtěla ocáskem a vykročila vesele svým směrem. Určitě si říkala, jak jsme všichni tupí. Já „chytrý“ člověk vedu celou její rodinu kdoví kam a stará máma Blacky jako ovce následuje tupou paničku. Obě na nic.

A tak jsem šli a šli, přes rokliny a potoky, protože je Aja chytrý pes vedla nás nejkratší cestou. Takže křoviny, močály, rokle jsme museli překonávat tak, jak si náš nový vůdce usmyslel.

Najednou byl les řidší a ač už se stmívalo, viděli jsme najednou světlou oblohu a naši starou věrnou felicii stát na kraji lesa. Jak já ji v tu chvíli milovala… Myslím Arielu, naši chytrou navigaci se svým šestým smyslem. To bylo poprvé, když jsem zjistila, že její nošení klacíků je vlastně velmi užitečné. Často tohoto jejího daru využívám. Nejen když se ztratím, ale i když už mám houbaření dost, plný košík hub a chci co nejkratší cestou k autu.

Dokud máme chodit po lese bez jejího nátlaku k návratu, nesmím jí povolit ani ten nejmenší klacíček.

Jedno z jejích štěňat Ennie zůstala v rodině. Chodíme do lesa a na houby dost často společně, ale ta bohužel její dar nezdědila, stejně tak jako její babička Blacky, která už bohužel ve 12 ti letech odešla do psího nebe, chodí věrně kam si panička a Ája usmyslí. Ale mám zprávy od majitelů některých Arieliných štěňat, že i ony mají tuto vlastnost. Dokonce jsem dostala fotografii obrovské haldy dřeva a vysvětlení, že to je kořist, kterou postupně Drago (syn Ariely) nanosil z procházek domů. Odešel od nás v 8 týdnech svého života, takže to jistě v této době ještě neokoukal.

Ariela má 9 let, stále věrně vodí své hloupé pány z lesa domů a chystá se, že si vychová vnoučka s šestým smyslem.

© Marcela Havlíčková
www.kettfar.wz.cz